Cesta k trvalé změně

11.02.2020

 4 základní předpoklady

Změna a smrt jsou 2 nedílné součásti našeho života, ať se nám to líbí nebo ne. Jsou to dvě jistoty, které nás provází od našeho zrození po chvíli, kdy opustíme toto tělo. A záleží jen na nás, zda se necháme unášet koly "osudu" či okolností. Zda vezmeme odpovědnost za svůj život do svých rukou a  věci, které můžeme ovlivnit či změnit, změníme nebo budeme nadávat na to, jak je život k nám nespravedlivý. 

Vzít život do svých rukou vyžaduje přijmout skutečnost, že vše co se nám děje je odrazem toho, co jsem do této chvíle udělali, či neudělali. Že je to naše rozhodnutí a je jen na nás, zda s tím něco uděláme a nebo to necháme tak. A také to znamená, že plně přebíráme odpovědnost za vše v nás i kolem nás. A to vše nás stavím před skutečnost přijetí změny jako nedílné součástí, protože ona se neptá zda se nám líbí nebo ne, ona se děla, děje a bude dít aniž se nám to bude líbit nebo ne. Je jen na nás, zda ji využijeme pro náš růst nebo pro naši destrukci.

Chceme-li uskutečnit v životě změnu, která bude skutečná a stabilní je nutné abychom splnili "4 základní předpoklady" - "Sebepřijetí", vědět "Co chci?", vyjasnit si, jak moc je to "Mou Prioritou" a zpracovat si v sobě "Víru", že to dokáži.

Proč je to tak důležité?

Vyplývají ze základních podmínek, které jsou následně důležité pro zvládnutí překážek, které se nám v životě objeví. Ať už to budou překážky, které někdo nebo něco vytvoří, budou jasně viditelné, nebo se vynoří z hloubi našeho vědomí, či podvědomí.

Ve chvíli, kdy se objeví se v nás začnou vynořovat a odehrávat různé programy, které jsme si za svůj život přivlastnili za své a budou velmi nenápadně nebo s velkou silou v nás vytvářet pochybnosti o tom, zda daná změna má smysl, zda není lepší zůstat takový, jaký jsem. Přijdou otázky nebo tvrzení typu:

"Není přeci jenom chyba někde jinde? Jestli, když se změním, budu stále tím kým jsem? Budou mne mít i potom lidé rádi? Mám vůbec na to, abych to zvládl? Nechci více, než na co skutečně mám? Vždyť mi vždycky říkali, že jsem k ničemu a teď se mi to potvrzuje? Na co si hraji? Ať udělám, co udělám, stejně se dál neposunu nebo to nedokáži."A podobné myšlenkové obraty, které se ním honí v hlavě nebo nám je někdo "v dobré" vůli sděluje.

Abychom od začátku měli sílu to vše překonávat a zároveň sílu jít dál je potřeba, abychom plně přijali sami sebe takoví, jací jsme "Teď a tady." Protože když nepřijmeme skutečnost, takovou jaká je, tak nejenže si od začátku sami nalháváme, že je to jinak, ale i úsilí, které budeme ochotni do změny dát, bude velmi zkreslené a bude nás od začátku přivádět na scestí, která budou posilovat programy neúspěchu, které máme hluboko v sobě zakořeněné.

Sebepřijetí

V této oblasti jdou 2 věci ruku v ruce a jsou základním kamenem, na kterém je postavená celá cesta změny. Můžeme ostatní tři věci mít zmáknuté na 100%, ale jestli nejsme ochotni plně přijmout tyto dvě věci na začátku takové, jaké skutečně jsou, je naše snaha předurčena s největší pravděpodobnosti k zániku.

První z nich je přijetí situace a toho všeho, co je kolem mne takové, jaké to skutečně je. Protože jen po té jsem schopni objektivně zjistit, co vše bude potřeba udělat pro to, abychom se dostali do cíle, kterého chceme dosáhnout.

Příklad: V místnosti je -20°C a mi chceme rozmrazit led, který máme v nádobě, abychom se dostali k vodě, co je pod ní. Ale mi budeme přesvědčeni a budeme i zarputile tvrdit že v místnosti je -5°C. Takže bude stačit ohřát místnost o 15°C, aby se nám led plně rozpustil. Jenže ať místnost sebevíce ohřejeme o 15°C, led se ani nepohne. Dokonce naopak, začne ještě více zvětšovat svou sílu, až nakonec zamrzne veškerá voda. A může se stát, že to nádoba nevydrží a praskne. 

Co z toho všeho plyne? Pokud nejsme ochotni od začátku k dané situaci přistupovat a přijmout ji skutečně takovou, jaká ve skutečnosti je, nemůžeme očekávat, že dosáhneme výsledku, který chceme. A může se nám stát, že se dostaneme ještě do větší propasti než jsme teď. Přijmout fakt, že jsem závislý na..., že se bez něčeho v životě neobejdu, je první krok ke změně.

Tou druhou je plné sebepřijetí sebe sama takoví, jací jsem teď a tady, se všemi "dobrými i špatnými" vlastnostmi. Je to spojeno i se sebeláskou, protože pokud jsou věci realizované jen v rovině hlavy, tak je vše závislé na schopnosti ovládání myšlenek z vědomé roviny tzn. malého Já, kterým je naše Ego. A to je velmi silně pod vlivem všech programů a projekcí, které jsme do této chvíle přijali za své od svého okolí. A má skvělou schopnost, že nás časem opět dostane tam, kde jsme byli. Proto je nutné aby vše vycházelo z hloubi našeho srdce. Tzn. musí to být upřímné a pravdivé, protože pak to vychází ze spojení s našim velkým Já, které je nezávislé na vlivu čehokoli kolem nás. Je napojené přímo na zdroj všeho Bytí. 

Vím "Co chci"

jak bychom mohli dojít někam, když nevíme kam?

Je to stejné jako v příběhu Alenka v říši divů. Kdy Alenka stojí na křižovatce a přemýšlí kudy se vydat. Seznámila se s kočkou Šklíbou, která může zmizet a zase se objevit, kdy se jí zachce. Alenka se jí ptala na cestu, ale nevěděla, kam má jít, chtěla jít "prostě někam", Šklíba jí odvětila, že "někam" dojde, ať jde kteroukoliv cestou. 

Když nevíme kam chceme jít a co skutečně chceme, tak nemůžeme očekávat, že nám osud (nebo náhoda, která znamená, že to je chvíle, pod kterou se Bůh zapomněl podepsat), pomůže vydat se správným směrem.

Je vždy nutné vědět, co skutečně chceme a jak moc to chceme. Když to nevíme, tak se vždy najde něco, co odvede naši pozornost a tím s stále pohybujeme ve zvláštní spirále nahodilých situací, které nám dávají možnost přežití v rámci možností. Ale nedají nám sílu ani touhu se z těch všech koloběhů vymanit, když sami nejsme schopni se rozhodnout, co skutečně chceme. 

Staví nás to před jednoduchou skutečnost. A tím je fakt, že jediný kdo nese odpovědnost za výsledek, kterého dosáhneme a kam dojdeme, jsme jen my sami. Je to stejné jako s lupou a slunečními paprsky - jedna strana je rozmělňuje a druhá strana je spojuje v jeden paprsek. A chceme-li zapálit papír nebo dřevo, tak je nutné soustředit paprsky do jednoho bodu. A tak je to i s námi. Abychom něčeho skutečně dosáhli, je nutné svou vůli zaměřit na jeden cíl a za tím jít. Pak se vše kolem nás spojí veškerou svou energii začne směřovat k danému cíli., stejně jako lupa, když koncentruje sluneční paprsky do jednoho bodu.

Aby vše fungovalo, jak má, je nutné splnit pár podmínek zadání našeho chtění. A tím jsou: je osobní a má jasně vydefinovanou konkrétnost. Tzn. mám jasně a srozumitelně nadefinované, co chci. Je pozitivní a Vím konkrétně podle čeho poznám, že jsem toho dosáhl. Je emocionální pro mne motivační a zároveň dosažitelný. Mám jasně nadefinovaný čas, do kdy toho dosáhnu a má vizuální podobu. Plně vychází z mých hodnot a mám jej napsaný a stále na viditelném místě vyvěšený - může to být formou Vision Board. 

Př: jsem rád, že Každý den svým dětem věnuji alespoň 1 hodinu svého času a dokáži s radostí, láskou, sebekontrolou, klidem a zároveň přísně reagovat, když překročí rovinu hraní do roviny zlobení. 

Priorita

Důvod, proč se v životě nedařilo mým klientům dosahovat svých přání a toho, co chtěli, byl často velmi jednoduchý. Získání toho, co chtěli nebylo v poměru k tomu, co vše dělali, prioritou nejvyššího stupně. Stále se jim před jejich přání dostávali oblasti, které najednou vydávaly za činnosti, které mají vyšší prioritu nebo vysokou naléhavost a tím oblast chtění se dostávala do pozadí. Jak to krásně řekl J.W.Goethe - "Nejdůležitější věci nesmí být nikdy vydány na milost věcem bezvýznamným."

Proto je důležité propojit oblast chtění s oblastí, která mu dá nejvyšší místo důležitosti. A to jde jen přes spojení s našimi hodnotami, které vychází z uvědomění si smyslu našeho života neboli poslání, s kterým jsme tady přišli. To nás po té vede k tomu, že jakmile začneme cokoli dělat, ptáme se sami sebe, jak tato činnost souvisí s tím, co je pro mne nejdůležitější. Je to cesta, kdy myšlenka na konec nám dává každodenní směřování spojené s moudrostí.