Quo vadis

15.04.2020


V této době se na mě klienti obracejí s otázkou: K čemu je to vše dobré? Co a jak teď dělat, abych situaci, která je využil, co nejlépe? Jak to mám vše správně zvládnout? Kromě klasického přístupu práce s jednotlivcem a jeho individualitou, jsem si řekl, že zavnímám ještě hlouběji její význam a přínos pro každodenní život. Tak jsem se pohroužil do rozjímání a nechal k sobě přicházet odpovědi na otázku významu této situace. Najednou, jen tak, se objevila 2 slova - Quo Vadis.

Příběh, který je spojený s těmito slovy je datován do období Nerona a:

Vychází vše ze staré křesťanské legendy. Svatý Petr je v době Neronova pronásledování křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Ježíše Krista, který kráčí do města, a Petr se ho překvapeně ptá: "Quo vadis, Domine?" (Kam kráčíš, Pane?), "Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.", odpovídá mu Ježíš. Poté se Petr obrací nazpět a později umírá na kříži stejně jako jeho Pán. Z pokory však, aby Ježíše nenapodoboval, si Sv. Petr vyprosí, aby jej ukřižovali jinak - hlavou dolů.

Když jsem nechal působit jeho sdělení na sebe a na to, co jsem se ptal, najednou jsem si uvědomil, jak je to vlastně podobné s tím, co se děje teď. A tak se teď o to pokusím a doufám, že se mi povede být srozumitelný.

Tato doba nás hodně času nutila odcházet od našeho vnitřního Já k tomu vnějšímu. Hnalo nás to za výkonem a neustálým dokazovaním si, že jsme hodni pochvaly, uznání, přijetí. Hráli jsme hry a role, které od nás byly očekávány, abychom postupovali na žebříčku hodnot a statusu. Dávali jsem do toho vše, co jsme mohli. Někdy to stačilo, někdy to bylo málo.

Jaký byl a je pravděpodobně skutečný přínos doby, která byla do této chvíle?

Většinou krátkodobé uspokojení, které nás na chvíli učinilo šťastnými a hodnými uznání jakéhokoli druhu. Cítili jsme se na vrcholu blaha a středem pozornosti a někdy i světa či vesmíru. Po určité chvíli přišlo vystřízlivění a vzápětí nás "To" stáhlo zpět k vnitřní nespokojenosti a potřebě se opět hnát za dalšími výkony a metami, které nám nastavilo okolí. A tak to šlo stále dokola. Čím více úspěchu tím více práce a odpovědnosti a tím méně času na sebe. V přeneseném slova smyslu, stále nás "To" vedlo k hlubšímu zapomínání toho, kým skutečně jsme a odvádělo nás to od uvědomění si, co je pro nás skutečně hodnotné a přinášející nám dlouhodobou radost. Co by se stalo, kdybychom měli čas se zastavit a udělat si malý refreš toho, jak žijeme a za čím se ženeme? Poznání toho, co za to platíme? Jak moc nás to skutečně naplňuje, z pohledu nás samotných a našich hodnot, které jsou propojené s našim skutečným smyslem života? Mohlo by nám to přinést velmi zajímavé zjištění. Že jsme stejně jako Petr odešli od nás samotných a od toho, co je našim skutečným posláním tady. Že pod vlivem okolí a jeho představ, které v nás vyvolávaly strach, jsme byli postupným vlivem a masáží toho, co je štěstí, odvádění od toho, co skutečné štěstí je. Tím jsme postupně zapomínali a někteří i zapomněli na to podstatné. "Kdo jsme."

A tak aniž to kdokoli z nás plánoval, přišel Covid 19, který nám vzal to vše vnější honění a svobodu a postavil nás před nás samotné s námi samotnými do míst, které by měly být tím nejpříjemnější pro nás - naše domovy. A spojen s našim skutečným Já - jak už řekl ten, jehož ve svátcích jara uctíváme - "Kdo objeví Boha v sobě, najde Ho už všude" neboli "Království nebeské máme všichni v sobě", nám položil jednoduchou otázku - "Kam kráčíš člověče?"

A tak teď máme šanci, která nás může všechny posunout o notný kus dále k tomu, abychom našli spojení sami se sebou, s naší vnitřní silou. Tím objevili svou jedinečnost a tu uměli sebevědomě prodat, aniž bychom pocítili jakýkoli pocit viny a strachu z odmítnutí.

V kostce shrnuto, proč tuto dobu využít ke změně?

  • Že jediný člověk, který nese odpovědnost za náš život, co se nám v něm děje, a jak na danou situaci reagujeme jsme jen a jen my sami.
  • Protože jediný člověk, který nás dokáže učinit skutečně šťastným jsme opět jen a jen my sami.
  • Protože kdy, když ne teď, kdy máme čas se zastavit a být sami se sebou, zase budeme mít čas a prostor podívat se na svůj život z odstupu jako nezávislý pozorovatel? Nebo raději budeme čekat na dobu, až nám nečekaně zaklepe na rameno nemoc, úraz nebo jiná nečekaná událost, kterou si nikdo z nás nechce připustit, že zrovna jeho by se to mohlo týkat. Vždyť jsem vše do této chvíle zvládal, tak proč bych to nemohl zvládat i dál? Už jenom na základě těchto skutečností, je důležité zavnímat vše pro naši jistotu tak, jako bychom byli náš nejlepší kamarád, kterému na nás skutečně záleží. Co bychom si řekli k tomu, jak jsem do této doby žil? Kam jsem do této chvíle dokráčel? Kde jsme se svou činností dostal? Čí život jsem skutečně žil? Čí sny jsem naplňoval? Kde se vytratily mé sny? Jak se mi podařilo žít mé hodnoty a naplňovat smysl mého života? Jak často jsem se skutečně dokázal upřímně radovat z toho, co jsem dělal? Kdy jsem naposledy zažíval dlouhodobě skutečnou radost? Co více zaplňovalo můj život - úsměv, obavy, stres? Jakých 60tis. myšlenek den, co den zaplňuje mou mysl?.......
  • Jsme napřímo konfrontování s prostředím, které má být pro nás místem bezpečí a jistoty. Kde máme načerpat zpět svou sílu. Kde se máme cítit šťastni a zažíváme radost z každého jeho kousku a místa - náš domov a lidé v něm. Prostředí, které je odrazem nás samotných, které nám klade jednoduchou otázku "Jak skutečně dokážeme žít život v blízkosti těch, které jsme si zvolili pro tuto dobu jako nebližší průvodce a pomocníky na naší cestě rozvoje?"

Toto, jsou základní otázky, které nám teď mohou pomoci pochopit, kam jsme do této doby dokráčeli a jak moc nás to ovlivnilo. Díky tomu se nám podaří poznat a následně změnit programy, které do této chvíle utvářely naše vnitřní prostředí, a které nám přinesou zjištění, že:

  • Většina z nás žije na základě programů, které do našeho vědomí naprogramovalo okolí do doby, než jsem začali sami myslet a
  • to vytváří skutečnost, že přestává naše vědomí být samo sebou - nemyslí samo za sebe. Jen recykluje myšlenky ostatních lidí - kultura, společnost, systém, rodina, naše okolí. To vše funguje jako hypnóza v sociálním podmiňování na základě, které se
  • vytvoří program, který nás celou dobu ovlivňuje a vytváří naše chování a naši předvídatelnost. A tím
  • vzniká naše biologické chování a jednání.

Jaká je cesta z tohoto začarovaného kruhu?

Kolik lidí tolik je cest z toho ven. Všechny se nakonec spojují v jednu. A tou je cesta, která vede přes přijetí skutečnosti, že nejsme naše geny, ale jen jejich uživatelé.

To nám dává obrovskou svobodu a možnost vše změnit pomocí změny našeho vnitřního prostředí. Abychom toho byli schopni, je nutné plné znovu nalezení životní rovnováhy, která nám dává schopnost uvědomění si a žití 7 tajemných grálů, které nám dají:

Poznat sílu našich myšlenek a jejich vliv na utváření našeho života. Vnímání krize, jako obrovské příležitosti. Dělání toho, co máme skutečně rádi, a ještě nás to zabezpečí. Poznat, co a kdo vytvořil a utváří hranice našeho života. Naučit se, jak soustředit mysl na to důležité a podstatné. Umět být pánem své mysli, a ne sluhou programů, které přijala za své. A v neposlední řadě žít život plný radosti z malých a jedinečných darů přítomného okamžiku.

Každá změna v nás vyvolává pocit ohrožení a nejistoty z toho "neznáma", které může přijít. Proto je důležité si nejdříve uvědomit a přijmout skutečnost, že to, jak žiji, mi přináší stejnou nejistotu, jako to, co by mi mohla přinést změna. Proč? Protože nikdo z těch, kdo jsou pod vlivem programů druhých nemá žádnou jistotu, kromě té, že jiní rozhodují o tom, kým, co a kdy budeme dělat. Je to stejné jako v Metrixu. programy nám nastavily "Co a jak se má říkat, co mi má chutnat, co je zdravé, co mému tělu prospívá a co ne, co je a co není reálné." Samozřejmě, že existují a jsou potřeba pravidla, protože v nás není zatím tak silně zakořeněné odpovědnost, že by tady byla brzy anarchie. Jen je potřeba si uvědomit, kde mi daná pravidla pomáhají a dávají sílu a kde naopak mi ji berou a dusí mne v mé možnosti být sám sebou. Takže vlastně žádnou jistotu nemáme, protože vůbec nevíme, co je skutečně pro toho, kdo rozhoduje v daný okamžik to nejdůležitější a jak dlouho mu tato důležitost vydrží. Proto jedním z klíčových parametrů a jistoty života je každodenní změna. A je jen na nás, zda budeme sami rozhodovat o tom, co s tím uděláme nebo necháme rozhodovat ostatní. je jen na nás, jak si rychle si uvědomíme oblast našeho vlivu, kterou můžeme změnit na přímo a jak si ji začít chráním a posilovat, aby nám už do ní nemohl vstoupit nikdo bez našeho povolení.

Takže: "Kam kráčíš ty, člověče?"